BOLÍ TO,
někdy víc a někdy míň.
Bolí, když vám něco (dobrého a paradoxně i špatného) ze života odchází. A je jedno, jestli to byl kolega/kolegyně, kamarád/kamarádka, přítel, rodinný příslušník nebo práce/klient/dodavatel…
Bolí to o to víc, když PŘEMÝŠLÍTE (a někdy se i trápíte)
➡️ co jste udělali špatně, jestli jste nevědomky někomu neublížili nebo měli dělat věci jinak atd.
➡️ jestli jen nejde o nějaké nedorozumění nebo nepochopení a nedostanete šanci si to vykomunikovat (a situaci případně ještě včas zvrátit)
➡️ když se to „odcházení“ děje postupně a přestože seberete odvahu se zeptat, co je jinak, dostanete odpověď, že nic…
Ať se nám to líbí nebo ne:
– svět se mění,
– my se měníme, a už nás někdo nechce mít ve své přítomnosti
– lidé kolem nás se mění a my je už nechceme mít ve svém okolí..
Emočně tyto situace potřebují čas. Hlavně u lidí, kteří jsou (hyper)senzitivní.
Co mě v těchto situacích pomáhá?
✅ Uvědomit si, že lidé a situace nám do života vstupují. Vzájemně si něco předáváme, učíme se, ovlivňujeme se (pozitivně i negativně) a v určitý moment se VZTAH VYČERPÁ (a stane se z něj „mrtvý kůň“, na kterém nemá smysl dál jezdit).
✅ Přijmout, že VŠECHNO, CO JSME SI MĚLI PŘEDAT, JSME SI PŘEDALI A ŽIVOT JDE DÁL.
✅ Poděkovat za to, co nás daný člověk/situace/práce/vztah naučili a neubližovat se vzájemně obviňováním, nadávkami, pomluvami…
✅ Respektovat, že s námi někdo nechce být…. vztah se nedá vynutit. Někdy se dozvíme proč, jindy ne.
✅ Přiznat si, že je to v životě oboustranné. I já přirozeně trávím míň času s lidmi, se kterými se už necítím dobře a i jim to může být líto. Někdy vím přesně proč, jindy jsou to tak jemné změny, že vnímám jen pocit, že už to takto nechci.
✅ Stáhnout se do sebe a nezlobit se na emoce, které bolí, i když hlava ví.
Emoce potřebují čas, aby přebolely. Až poleví a zpětně se ohlídneme, možná s vděčností poděkujeme za to, že se některé dveře zavřely a jiné se otevřely.