Slavit či neslavit?

Oslava narozenin v práci bývá docela ožehavé téma. Slýchávala jsem o tom, jaké bujaré oslavy bývaly ještě před revolucí. Slavilo se kde co a někdy až do rána. Alkohol na pracovišti nebyl nic výjimečného a dokonce v některých firmách je i dnes štamprdličku „na zdraví“ ještě běžnou záležitostí!

Já jsem zrovna typ člověka, který nemá rád, když se na něj strhává pozornost – a samozřejmě narozeniny k tomu svádí.  Nejraději bych se na ten den vypařila a objevila po narozeninách a tvářila se, že se nic nestalo.  Možná je to i tím, že ani u nás doma se narozeninám žádná pozornost nevěnovala. Neumím přijímat dárky a připadá mi, že když přinesu pohoštění do práce, vlastně si říkám o pozornost a něco na oplátku. Jenže co když to tak není?

OSLAVY Z POVINNOSTI 

Za svoji praxi jsme se setkala s řadou názorů, týkajících se oslav narozenin.  Dá se říct, že (jako ve všem) i tady záleží na lidech a atmosféře ve firmě.  Já zastávám názor, že raději nic, než přát z povinnosti.  Ze zajímavosti jsem procházela i diskuse na internetu a ve většině se jednalo o velmi podobné zkušenosti. Některé situace můžou být pěkně nepříjemné. Např. trapná situace pro kolegy, když oslavenec něco přinese a oni na něj zapomněli. Nebo naopak když oslavenec dostane překvapení a sám nemá co nabídnout.

Znáte to taky?

• Všichni se povinně sejdou v zasedačce, šéf všem řekne rádoby vtipné přání k narozeninám, kolegové si vezmou do ruky občerstvení a zmizí pryč? A introvertní oslavenec z toho má trauma ještě pěkně dlouho poté?
• Stojíte v řadě a všichni kolegové vám musí jít potřást rukou. Dokonce i ti, kteří by vám nejraději vrazili „kudlu“ do zad, se úlisně usmívají a za rohem vás pomluví?
• Zaslechnete nebo víte, že třeba na Marušku se vybírá 100 Kč, ale na Jiřinu přece stačí 30 Kč?
• Dostanete stylový dárek typu lapače prachu (například skleničku s nápisem 50) a veškerou energii vložíte do úsměvu a poděkování, aby nikdo nepoznal, jak se zrovna cítíte?
• Připravíte občerstvení, protože by se to mělo a nakonec vám téměř nikdo nepřijde, protože se řeší něco „důležitého“ a nikdo nemá čas?
• Nečekáte žádný dárek a dostanete něco opravdu hodnotného a v tu chvíli byste se nejraději provrtali do Austrálie, protože nemáte nic na oplátku?

CO S TÍM?

Co člověk, to názor.  Ve firmě se často sejdou lidé, kteří by se v běžném životě neměli důvod setkat anebo bavit. Tak to je. Takže dělat nucené narozeninové „sedánky“ je spíš na otravu než pro radost.

Kolegové, kteří spolu mají přátelský vztah, pak určitě najdou příjemnou a nenásilnou formu toho, jak oslavenci popřát a příjemné posezení v úzkém kruhu po pracovní době bude určitě příjemnější, než hraná povinnost.

Jako personalistovi mi připadá fajn sledovat, kdo ze zaměstnanců má zrovna narozeniny a alespoň jménem tohoto oddělení „neformálně“ popřát krásný narozeninový den. Pokud by se k tomu přidala i menší pozornost ze strany firmy (např. sladkost pro pány nebo kytka pro dámy), bylo by to určitě milé. Krásná kytka růžiček nebo tulipánů se dá koupit v Lídlu i za 50 Kč a udělá nemalou radost. Jde přece jenom o to, dát oslavenci vědět, že jsme si na něj vzpomněli. Někdy i jen upřímný úsměv dokáže dělat zázraky a zahřát u srdce. No řekněte, co byste raději – opravdový úsměv nebo hrané přání doplněné kýčem?

O případných životních jubileích svých podřízených by měl vědět přímý nadřízený a předat oslavenci třeba dárkový poukaz, který může vyměnit za něco, co má skutečně rád. A není třeba z toho dělat divadlo, klidně stačí v soukromí kanceláře.

VYRAZILI MI DECH NA NĚKOLIK LET

Na druhou stranu, když se takové narozeninové překvapení opravdu podaří, tak je to vzpomínka na celý život. Já třeba do dneška vzpomínám, jak mě v prvním zaměstnání neskutečně překvapili mí kolegové. Pracovala jsem jako helpdesk na oddělení IT, tj. jako jediný ženský element v 9 členném mužském kolektivu. Nenechte se mýlit, nebyla jsem za princeznu, ale naopak mi přístup kolegů dával (v dobrém slova smyslu) docela zabrat. Potřebuješ nainstalovat počítač? Tak tady máš instalační disketu a kdyby něco nešlo, dej vědět. Občas to byl „mazec“, ale do dneška jsem jim za to vděčná, protože jsem se hodně naučila.

Ale zpět k narozeninám.  Pěkně mě pánové doběhli. Po pravidelných poradách mě posílali zpět do kanceláře, ať tam jsem, kdyby někdo volat.  Ani ve snu mě nenapadlo, že mě posílají pryč, aby se domluvili, jak mě překvapí k mým 20. narozeninám.  A to jsem hodně všímavý člověk!

Já jsem samozřejmě řešila, jestli kolegům oznámit, že mám narozeniny anebo raději dělat mrtvého brouka. Zvolila jsem druhou variantu. V den narozenin jsem byla trošku nesvá, protože někteří kolegové mi hned ráno jen tak mezi řečí popřáli a jiní se až „nenápadně“ tvářili, že nic. Jeden kolega pak zmizel, a když se objevil, měl v ruce obrovskou kytici růží – od každého kolegy jednu a k tomu ještě krásný dárek! Vyrazili mi neskutečně dech a já i po těch letech vzpomínám, jak jsem byla v šoku i jak mi bylo trapně, že jsem pro ně nic neměla na oplátku.

Zkuste se vžít do role oslavence a přání k narozeninám (případně oslavu) přizpůsobit jeho osobnosti.

A co vy a oslava narozenin na pracovišti. Co si o tom myslíte? Jaké máte názory nebo zkušenosti? Jste rádi, že se u vás (ne)slaví? Jste zvyklí přinést automaticky nějaké občerstvení?

Těším se na Vaše názory

krásný den