KDYŽ TO NEJDE S LEHKOSTÍ, JE TO MOJE CESTA?

Říká se, že..

Před úsvitem je největší tma.
Že několik let na něčem pracujeme a těsně před cílem to vzdáme (a možná stačilo velmi málo, abychom tam došli).

Někdy je nejtěžší najít odpověď, jestli nám různé signály naznačují, že máme pokračovat, přidat rychlost nebo od toho odejít.

U jiných lidí odpovědi vidíme, ale sami se dostáváme do emoční smyčky. Přes stromy nevidíme les, obklopuje nás emoční mlha.

Snažíme se pochopit, co nám říkají opakující se životní lekce. Jenže někdy ani zpětně netušíme, co jsme měli udělat jinak. Nejsme si vědomi, že bychom někde na té cestě viděli rozcestí. A tak když se ta situace v jiném prostředí opakuje, paralyzuje nás to. Jsme v křeči, protože víme, co nám opět hrozí a vůbec netušíme, co udělat jinak, aby tentokrát ta cesta nebyla slepá. Aby to nebyla opakující se časová smyčka.

Když to není v lehkosti a o něco se příliš snažím, je to moje cesta? Stačí se podívat na různé pěvecké soutěže. Obvykle vyhrál někdo, kdo zpíval v lehkosti a málokdy někdo, kdo to měl vydřené a věnoval svému vysněnému cíli hodiny a hodiny.

Kde je ten střed mezi pílí a urputností, mezi chtěním ale ne přílišným tlakem na sebe sama, který jen způsobí, že se vše akorát tak sekne?

S lehkostí neznamená, že někomu něco spadne do klína, ale když do něčeho investuje energii, vesmír se spojí, aby došel do cíle. Aby mu ke každé energii přidal za odměnu nějakou drobnost, která živí jeho víru, že toto je jeho cesta. Aby měl kolem sebe podporující okolí, aby viděl plody své práce..

Zajímavé téma, které teď opakovaně vnímám v éteru i v konzultacích. Možná je to dané přelomem roku, možná osmičkovým rokem, kdo ví.

KDYŽ TO NEJDE S LEHKOSTÍ, JE TO MOJE CESTA?