TAHOUNI & MANAŽEŘI

Ne, nemyslím si, že zdrojem veškerého zla ve firmách jsou jen manažeři, jak si někteří můj předešlý post zjednodušili. Život není černý nebo bílý. Pojďme se spolu na chvíli vcítit do role manažera.

Mnoho z nich je hozeno do rozbouřené vody a vlastně neví, jak tu novou roli uchopit. Upřímně, jako podřízení přesně víme, jak bychom v roli manažera fungovali my. Ale jakmile pak přejdeme na druhou stranu břehu (do role manažera), jakoby se ta předsevzetí mávnutím proutku vykouřila z hlavy.

Je to podobné jako když se chystáme na roli rodiče…. můžeme mít nastudováno kvantum knih, ale jakmile se nám dítě narodí, najednou to, co se nám zdálo teoreticky jasné, už v konkrétních situacích jasné není.
Reagujeme tak, jak reagovali naši rodiče a my to nenáviděli. Protože v okamžiku, kdy jsme pod tlakem, sáhneme po něčem, co máme v sobě hluboce vryté. Třeba zvyk zaměřovat se na to, co nefunguje a nepečovat o to, co funguje „jakože samo“ (např. právě tahouni).

Další problém je, že do manažerské role se dosadí SENIORNÍ SPECIALISTÉ ve svém oboru, kde vynikali. Je to často jediný možný kariérní a tím i finanční růst ve firmě. Ale vést lidi je úplně jiná disciplína, která je mnohdy nebaví, nejde jim a před svými lidmi „utíkají“.

A pak je tu KINDERMANAGEMENT – situace, kdy se do manažerských rolí dostávají lidé, kteří si nikdy nezkusili pracovat jako řadoví zaměstnanci nebo jen krátce. Tady to bývá často tragické….. Mladým lidem říkám, ať nespěchají, protože jakmile tuto zkušenost přeskočí, už je mizivá šance, že to zpětně zažijí a pochopí tak, jak se můžou jejich lidé cítit pod jejich vedením. Čest výjimkám, které mají vysokou míru empatie, lidskou VYZRÁLOST a talent být leadery.

Bohužel, u kindermanagementu se snoubí kombinace ega/ambicióznosti a manažerská chyba jejich nadřízených, kteří jim dali roli, na kterou nejsou vyzrálí. Chápu, že některé firmy potřebují prosazovat své politiky, které jdou proti logice a mladí se neptají a slepě věří…. ale troufám si říct, že to mnohdy zlomí nejen podřízené ale i kindermanagera (jakéhokoliv pohlaví, ať jsme hyperkorektní).

Vést lidi je (dle mého) stejně náročné jako být dobrým rodičem. Samozřejmě můžeme docílit svého prostřednictvím trestů, vydíráním, uplácením…. ale „děti“ si to nechají líbit jen do doby nezbytně nutné. O tom, že se plýtvá potenciálem na všech stranách, nemluvě.

Jak z toho ven? Primární podmínkou je chtít to změnit. Ne jen žádat změnu a čekat, ale chtít ty věci reálně měnit každý u sebe….v rámci možností. Nebýt lhostejní ke špatným situacím, protože ne jen ti zlí, ale i ti, co tiše mlčí se podílí na tom, v čem žijeme. Mlčení znamená souhlas 🙁 A tak se nabízí manažery psychopaty vyrazit a s manažery odborníky kultivovat. Ideálně těmi, kteří to dělají a ne jen učí.