JE TO VOLBA KAŽDÉHO Z NÁS

Nedávno se mě jeden mladík s roční pracovní zkušeností ptal, jestli má přijmout nabídku vést 20ti členný obchodní tým v neznámém oboru. Zdálo se, že je to nabídka snů a není důvod to nepřijmout. Krásný plat, možnost získat zajímavé zkušenosti. ALE taky to může být trošku past.

Mám za to, že ten, kdo si sám na vlastní kůži nezkusí roli podřízeného nebo zaměstnance, složitě bude chápat to, jak se lidi v této roli cítí, co je trápí, jak moc a čím je může (de)motivovat šéf apod.

Některé zkušenosti jsou prostě nepřenositelné a nedají se nahradit teorií (a to ani při určité míře empatie).  Jinak řečeno to, že přeskočíme některé „životní/pracovní fáze“, neznamená, že se dostaneme k vysněnému cíli dřív.

VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS (ať se nám to líbí nebo ne).

Stačí se podívat do přírody. Ta se na jaro taky letos připravovala o něco déle, ale o to rychleji všechno krásně pučí a kvete. Nastřádala to, co bylo potřeba a jakmile nastal ten správný okamžik, vykvetla snad během pár hodin.

p.s. neříkám tím, že máme čekat do nekonečna na ten správný okamžik, jen je někdy potřeba přijmout, že

NE VŠECHNO, CO DOSTANEME HNED, JE VŽDYCKY K NAŠEMU PROSPĚCHU.

KRÁTKODOBÝ NEBO DLOUHODOBÝ ZISK?

Když si vybíráte zaměstnavatele nebo zákazníka, myslete na to, jakou mají pověst. I kdybyste byli sebelepšími odborníky ve svém oboru, pokud spojíte svoje jméno s někým, kdo má dlouhodobě špatnou nálepku, vaše postavení (např. na trhu práce) bude o něco horší.

Ne, nemělo by se to dělat, ale dělá se to. Stejně jako by mělo platit, že právo je spravedlnost, ale není.

Žijeme ve světě plném domněnek a (falešných) očekávání. Přiznejme si proto, že mnozí z nás mají tendenci generalizovat a dělat si závěry třeba byť na základě jediné zkušenosti.  Jak říká Jára Cimrman:

„Můžeme o tom polemizovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat.“

Teda skoro. Pokud si to uvědomíme, můžeme udělat 2 věci

1. být v roli posuzovatele co nejvíce objektivní,
2. svobodně se rozhodnout, jestli upřednostníme naše potřeby v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu (a pak v budoucnu nadávat maximálně tak sobě :-))

DNES JSME NA JEDNÉ STRANĚ ŘEKY, ZÍTRA MŮŽEME BÝT NA DRUHÉ

Mám pocit, že zapomínáme na to, že dnes jsme na jedné straně řeky, ale mávnutím proutku se můžeme ocitnout na té druhé.

• personalista, který zapomíná na to, že i on si jednou možná bude hledat práci a budou se k němu chovat tak, jak on se chová ke kandidátům,
• manažeři podniků, kteří diskriminovali starší zaměstnance a dnes „na stará kolena“ je ani s jejich zkušenostmi nechce nikdo zaměstnat,
• prodejce, který úmyslně okrade zákazníka (prodá mu fake, nedodá kvalitní službu,…) pak očekává, že jemu v roli zákazníka se to nestane,
• úředníci, kteří ohýbají zákony tak, jak jim vyhovuje.

Když udělají chybu ve výpočtu, ani se neomluví (a vy musíte dodat důkazy, že chybu udělali) a pokud dodáte dokument o den později, hrozí vám pokuty. A příkladů by byla spousta. Nevím, možná je to nedostatkem empatie, nízkým EQ nebo jen osobností či výchovou…

Ať je to jak chce – tyto situace vedou k tomu, že

SVÝM CHOVÁNÍM UTVÁŘÍME PROSTŘEDÍ, VE KTERÉM VŠICHNI ŽIJEME.

I dokonce tím, že jsme lhostejní k některým situacím a jsme rádoby „nestranní“. Napadl mě příměr, kdy si kálíme do vlastního a steleme si pod sebe hnůj. Ale kolik ho ještě sneseme, než se začneme dusit a něco s tím dělat.

Už naši moudří předkové říkali:

CHOVEJME SE K OSTATNÍM TAK, JAK CHCEME, ABY SE ONI CHOVALI K NÁM.