a tak „lidský záchranář“ často zůstává ve své podstatě záchranářem a ten, kdo je bezpáteřní bez-emoční mocnář, zůstává mocnářem. V některých situacích se ta intenzita nastavení může měnit a převážit jiná role, podstata nás samotných ale obvykle převažuje celý život.
A tak „záchranáři“ mají vnitřní potřebu dělat i práci, která jim nepřísluší, když ostatní od toho dávají ruce pryč, protože cítí tu zodpovědnost a ten průser, když se to neudělá. A obvykle už mu tyto role zůstanou připsány. Když už pak nemůže a nedělá věci navíc, tj. už nedělá 150 % ale jen těch 100 %, tak to schytá. Protože ostatní měli očekávání, že to splní a on je zklamal. Určitě to udělal schválně!!!
Kdežto ten, za kterého třeba i dělal práci a který obvykle dělal 50 % je v pohodě, protože očekávání, které od něj mají ostatní zůstává stejné. Všichni ví, že od něj se to dalo čekat, takže jsou všichni v pohodě.
Jak Terezie Hejnicová psala v aktuálním příspěvku na LinkedInu „Kolik šancí tomu ještě dáme?!“…. „Nejde totiž o to jestli si to ti druzí zaslouží, jde o to, jestli vy si zasloužíte dávat šance někomu nebo něčemu co vám ve skutečnosti otravuje život.“ A já dodávám: Co vás pomalu, ale jistě zabíjí jako rakovina (byť nejdřív ta duševní, kterou vám budou diagnostikovat, až se psyché propíše do fyzické podoby)“
Vysledovala jsem, že mocnáři a psychopati přitahují „záchranářské typy“, protože se u nich občas otevřou a získají pochopení. Záchranáři pak za ně dělají práci, někdy si naivně myslí, že jim pomůžou vyléčit bolest v srdci a budou z nich fajn lidi, kteří přestanou škodit (přece jsou všichni v jádru hodní a kopou jen protože mají zraněné srdce. Já budu ta, která to zvládnu, já z toho žabáka udělám toho prince/princeznu……..ani prd!)
A proč to? Přece se svojí empatií nemůže člověk dělat jiným lidem to, co nechce, aby oni dělali jemu! Chce kvalitní profesionální práci, chce laskavost, chce pochopení, chce dobré vztahy a spolu-práci…….jenže už musí pochopit, že nejsme každý stejný a že je potřeba si nastavit hranice ke každému přesně tak, jak je potřeba.
Co pomáhá, když opět život řekne: „Zase jsi doplatil/a na to, že jsi nastavil/a očekávání vysoko a když už nemůžeš, jsi ta špatná/ten špatný?“
Pomáhají slzy (které bolest odplavují), čas (hojí rány na duši), samota (najít odpovědi v sobě, ne z nevyžádaných rad) a květiny (vykouzlí úsměv alespoň v srdci). A ideálně příště nastavit od začátku své hranice výrazně jinak… i když to bude zpočátku bolet. Každá „odvykačka“ zpočátku krutě bolí…
#martinakolackova #toxickeprostredi #zachranari #psychopate #mocnari #fales #intriky #zraneniduse #emoce #hypersenzitivita #zodpovednost #marnostnadmarnost