slýchávám opakovaně od svých klientů i přátel a několik let nad tím přemýšlím. A to sesypání může mít více podob ..
➡ FYZICKÝ PROPAD
Když jsme ve stresu, tak i když jdeme přes svoje síly, na dluh, tak ten stres působí jako pojivo. Drží to tělo pohromadě, i když by za jiných okolností dalo stopku.
Takto tu stopku dá tělo až v okamžiku, kdy trošku zpomalí, stres opadne a tím pojivo povolí. Tělo dostane informaci: UŽ SI MŮŽU dovolit padnout (protože mám dovolenou, volno… )
Někdo tak fyzicky onemocní pravidelně první den dovolené a místo aktivního volna proleží dny v posteli. Nebo onemocní děti…
➡ PSYCHICKÝ PROPAD
Máme volno, všechno je zalité sluncem a my se cítíme pod psa. Depka jako pr_se. Chce se nám brečet a zalézt pod peřinu.
Na první pohled se zdá, že to nedává smysl. Ale na druhý tam ta logika je.
Práce (a někdy až workoholismus) provozujeme vědomě (nebo podvědomě), taky někdy proto, že díky tomu nemáme čas na stará nevyřešená témata. Ty hezky zametáme pod koberec a odsouváme „až někdy..“.
Jenže ta témata nezmizí, pěkně tam zahnívají a čekají, až na chvíli zpomalíme. No, prostě nás doběhne to, co jsme nechtěli řešit…
Jak z toho ven? I o tom se bavíme na společných konzultacích.
Máte podobnou zkušenost nebo to vidíte jinak?
Těším se na přínosnou debatu.