Výrok, kterým můžeme druhé snadno odsoudit a onálepkovat (a ani to tak nemusíme myslet). Jenže my prdlajs víme
➡ jakou cestu ten člověk urazil,
➡ jaká byla jeho startovací čára,
➡ jaká byla (ne)podpora z okolí,
➡ jaké situace musel na své cestě zvládnout.
Na cestě seberozvoje jsem fakt snad od 7 let, kdy jsem měla velmi silnou motivaci žít jiný život, než v jakém jsem se narodila. Tak silnou, že už jsem mnohokrát překročila svůj cíl, kde bych chtěla být. A přesto mám pořád pocit, že to není dost.
Díky své práci jsem (opravdu bez nadsázky) slyšela tisíce příběhů (profesních s přesahem do osobní hloubky i do zažitých traumat) a zvědomily se mi postupně 2 věci
✅ V životě máme 3 hlavní oblasti: rodina, práce a zdraví.
Každý máme svoje hlavní téma (min. jedno z nich), kde se nám nedaří tolik, jako v jiných. Makáme na něm často velmi intenzivně, ale posouváme se jen malinko a o to víc se na něj soustředíme (výchova a zaměření na to, kde nejsem dost dobří). Naopak v těch ostatních, jako by to šlo skoro samo, nebo alespoň je tam přímá úměra – když na tom pracuji, tak mi to vzkvétá.
Možná proto, aby byl dodržený určitý balanc?
Téma, kde se nám tolik nedaří, na to se často upínáme (nemáme partnera, nemáme děti, nemáme tu skvělou práci, roky se nedaří eliminovat třeba ekzém apod.).
U lidí zvenčí, kteří nás soudí povrchně, to může vypadat, že se dost nesnažíme. Hodí nás do pytle s těmi, co jen fňukají a nic nedělají (on ten výsledek je totiž někdy dost podobný).
Byli by sakra překvapení, kolik do toho investujeme a výsledek mizivý…. a už člověk skoro nemá sílu ani chuť to někomu vysvětlovat a uvádět na pravou míru, co je pod tím ledovcem. Stejně by nevěřili. A tak se střídá období: „Já to zlomím, nevzdám to.“ s propady „Už to vzdávám, kašlu na to.“.
✅ Někdy si myslíme, že něco chceme, ale hluboko uvnitř na podvědomé úrovni nás něco brzdí. Uvedu příklad s váhou. Můžete chtít být hubení, pracovat na tom, ale jako by vám někdo před cílem podrazil nohy.
A kdo je ten někdo? Naše podvědomé strachy a traumata, o kterých na vědomé úrovni ani netušíme. Může to být strach
– být atraktivní, aby vás někdo nepomluvil ze závisti a nepřišli o přátele,
– abyste nedostali nálepku povrchní ženské,
– abyste nedostali soud „hezké= hloupá“….
Ano, až tak absurdní to může být. Náš hluboký strach, který působí iracionálně a ani o něm nevíme, může být balvanem, který nás stahuje stále dolů.
To co píšu, je o lidech, kteří na sobě pracují a chtějí jiný život. Ne o těch, kteří čekají s nataženou rukou a díky kterým právě ta první skupina mlčí, protože by byli hozeni do stejného pytle. Podle písničky: „Když nemůžeš, přidej víc.“ Ten kdo je líný, neslyší, ten kdo maká hodně ještě přidá a padne.
Jak se říká: „Sytý hladovému nevěří.“
Prosím, pozor na nevyžádané rady a předsudky. Raději piště, co vám pomohlo v jaké situaci.