NEJVĚRNĚJŠÍ RÁDCOVÉ NEBO ZÁŠKODNÍCI?!

Před pár dny se Agáta Hauerová velmi trefně zamýšlela nad „Paradoxem vysokých pozic“ (článek dole pod čarou)

Osobně si myslím, že zásadním důvodem je, že NADŘÍZENÝ SE PTÁ POUZE SVÉHO PŘÍMÉHO (OBLÍBENÉHO) PODŘÍZENÉHO a má jednostranné vidění situace. Myslí si, že díky tomuto člověku vidí realitu ve firmě (co se skutečně děje), ale přesný opak bývá pravdou.

Podle pravidla „Pod světlem je největší tma“, to často bývají právě „důvěrníci“, kteří nadřízenému pochlebují a celou situaci manipulují ke svému prospěchu. Bývají tak pro firmu největší a nejnebezpečnější záškodníci.

Odhalit je není snadné, protože se jim nadřízení občas (na oplátku) svěří a pak se bojí, že by TO tento jejich „důvěrník“ vyzradil a někdy se i nechají vydírat.

Jak na takové záškodníky? Těžko, Anežko. Protože mnohdy nemají reálné úkoly a výsledky, jen cizí práci vydávají za svoji. Mají tak dost času na intriky:

▶️ objevují se kdekoliv, kde se něco děje (dobrovolné aktivity, focení, videa, příspěvky..), aby byli vidět a docílili nálepky ochotného, pracovitého a nápomocného

▶️ někteří využívají taktiku všechny kolem chválit a získat si nálepku těch hodných (tak jasně, když s nikým nic neřeší a naopak nic nedělají, pokud se někdo ozve nebo tu hru nechce hrát, je označen za toho zlého a neempatického)

▶️ očerňují kohokoliv, kdo by je mohl prozradit (s každým takovým odchodem jsou silnější a drzejší v tom, co si k lidem ve firmě dovolí), zejména kdyby ve výběrku do firmy proklouzl někdo, kdo by ho odhalil…to nemůže dopustit (proto po chytrých lidech není moc reálná poptávka),

▶️ svým nadřízeným pochlebují, jakoukoliv myšlenku adorují nebo jim sami některé vychytrale podsouvají,

▶️ ve firmě/na oddělení někdy způsobují dlouhodobě vysokou fluktuaci a nikomu není divné, že odešlo 10 lidí z 15členného týmu (dozví se, že nechtěli makat a on to vše napravil).

▶️ můžou to být kamarádi a příbuzní, kteří využívají citového vydírání.

Někteří zaměstnanci, kteří to vidí, se ozvou a ohradí, ale nikdo jim nenaslouchá. Už dostali nálepku viníka a cokoliv řeknou, zní jako laciná výmluva. Příště už raději mlčí – proč pomáhat někomu, kdo raději věří lhářům a nemá zájem si vyslechnout nezaujatě obě strany.

Podobně se to děje i mimo firmy… vidíme/slyšíme část informací vytržených z kontextu, zbytek si domyslíme a začneme v amoku útočit na kohokoliv. A přitom víme často velké prd o tom, jaká je celá situace. Spousta vyplýtvané energie na vzájemné útočení, které jsou zbytečné…teda jak pro koho, protože platí, že když dva se perou, třetí vyhrává…

Cui bono? nebo
Proč lhát, když stačí mluvit pravdu, aby vám nikdo nevěřil.

Agáta Hauerová:

„Jak je možné, že někteří lidé přecházejí z jedné vysoké pozice na druhou, přestože za sebou nechávají spoušť a nespokojené týmy? Odhalila jsem mechanismus, který v korporátním světě funguje jako dokonalé perpetuum mobile.

Jakmile se člověk jednou dostane na vysokou pozici, jeho kompetence už nikdo nezpochybňuje. Pracuje ve firmě X už dva roky, bude schopný, vezmeme si ho k nám. A tak člověk putuje z jedné firmy do druhé, aniž by někdo zkoumal skutečné výsledky.

Většinou trvá asi dva roky (v lepším případě), než organizace odhalí skutečnou kompetenci takového člověka. Ale to už má v životopise další zářez a cyklus pokračuje.

Je fascinující sledovat, jak název předchozí společnosti dokáže v našich hlavách zastínit otázky jako Jaké konkrétní výsledky měla vaše práce?

Samozřejmě se to netýká všech lidí ve vedoucích pozicích – potkala jsem mnoho skutečně brilantních lídrů, od kterých byla radost se učit. Tento fenomén se týká specifické skupiny, která na tomto systému parazituje. A systém jim to umožňuje.

Připadá vám to povědomé?“