Není všechno zlato, co se třpytí..

Jste opojeni tou představou, jak to bude skvělé.

Konečně jste dostali důvěru pracovat na úkolu, po kterém jste toužili. Máte možnost ukázat, co ve vás je a splnit si svůj sen... jste do té představy tak zamilovaní, že vám to dokáže zatemnit myšlení.

Začnete omlouvat varovné kontrolky. Intuice křičí, ale vy ji nechcete slyšet.

Namlouváte si, že je to teď náročné, ale časem se to zlepší a když ne, tak vás to zocelí! Teď přece nemůžu odejít, teď se to nehodí (ale komu se to nehodí?!)

S rostoucí únavou zjišťujete, že to možná není žádný výjimečný úkol. Stali jste se "holkou pro všechno", která "to" vždycky zvládne. Nikdy neřekne ne, protože jí na tom záleží!

A taky proto, že odejít by znamenalo přiznat si, že ta úžasná příležitost možná nebyla až tak úžasná. Že jsme se nechali obelhat a pak si sami tu lež ještě namlouvali.

Co vám může pomoct poznat, jestli úkol přijmout, když máte na vybranou?

🙏 Napište si, co vám to dá a co vám to vezme (cost vs. benefit). A hlavně, jste tuto cenu ochotni zaplatit. Je komunikace partnerská nebo čistě jednostranná?

🙏 Zeptejte se sami sebe - opravdu to potřebuju, nebo se jen automaticky snažím vyhovět, ale opět zapomínám na laskavost k sobě samé/samému?

🙏 Prodiskutujte situaci s někým, s kým se cítíte bezpečně, kdo vám naslouchá a řekne vám i to, co tam hluboko víte, ale nechcete to slyšet.

🙏 Vzpomeňte si na tento příběh:

Petr měl obrovský hlad, na který nebyl zvyklý. Hned jak zahlédl první jídlo (junk food), nacpal se až k prasknutí. Ve vedlejší ulici pak narazil na luxusní zdravou restauraci, kde právě měli ochutnávku zdarma. I když moc chtěl, nedokázal sníst ani sousto. Byl jako popelnice. Neměl prostor na nic, co jeho tělo skutečně vyživuje.

A přesně tohle si opakovaně děláme s vlastní kariérou (i s životem). Plníme si kapacitu něčím, co nám už nic nedává (projekty, lidi, aktivity) a pak nemáme místo pro něco opravdu dobrého, co nás dosytí (čas jen pro sebe, pro naše blízké, na koníčky..).

Jakmile se nám v životě uvolní místo, zkusme se nesnažit ho zaplnit hned prvním "junk foodem" bez výživných kalorií.

Zkusme tu situaci řešit jinak, než zase na automat. Jinak než by řešilo naše staré já.

Dejme si prostor jen tak být sami se sebou, dýchat, integrovat naše pocity, dělat to, na co jste neměli čas a vytvářet si nové návyky...i když občas přichází panika.

Joooooo není to easy, ale pomáhá otázka, jestli tak, jak jsme žili, chceme žít i dalších 10 let...