Chci dneska napsat veřejné díky mužům

Tohle bude trošku víc osobní... ale nemůžu si pomoct.

Možná to tak vidím jen já, ale víc a víc mě unavují hluboce rozkopané příkopy mezi muži a ženami.

Je to vidět v soukromí, v práci i tady na LinkedInu v jedovatých příspěvcích a komentářích. Pohrdavé poznámky. Zobecňování. Obrana ještě dřív, než ten druhý vůbec něco řekne.

Do určité míry tomu rozumím. Taky jsem si v dětství i v dospělosti zažila situace, kvůli kterým jsem si vytvořila vlastní obranné mechanismy. A některé pořád ještě postupně odbourávám.

Připadá mi, že **na pozadí jde nám všem o to stejné - uznání a respekt. **Jenom na to jdeme někdy hodně špatně. Protože boj přináší zase jen boj.

Za těch 20 let profesního života jsem měla štěstí několikrát zažít, jak dobře může fungovat profesní spolupráce mezi mužem a ženou.

Když ani jeden nemusíme dokazovat svoji důležitost, hodnotu nebo obhajovat vlastní pozici, zbývá strašně moc energie na to podstatné. Přemýšlení. Tvoření. Hledání souvislostí a společných řešení a hlavně přece plnění KPI´s :-)

**Nemusíme přemýšlet stejně, abychom se respektovali. ** Tím, že si dovolíme přemýšlet jinak a naslouchat, můžeme se vzájemně doplňovat.

Jsem vděčná i za chvíle, kdy se můj mozek rozběhne po šesti dálnicích současně a někdo z vás mě dokáže razantně zastavit a vrátit k podstatě. Ne shodit můj pohled. Přidat ten svůj. A přiměje mě, zamyslet se. A stejně tak já můžu někdy přidat jinou perspektivu vám.

Chci dneska napsat veřejné dík mužům – v rodině, mezi přáteli, kolegy, klienty i dvěma skvělým šéfům – se kterými jsem mohla právě takovou zkušenost zažít. Za naše diskuse, telefonáty, zprávy i komentáře pod posty, které mi někdy dokázaly změnit pohled na věc. I všem, které neznám a našli se v tomto stylu fungování.

Možná se muži a ženy nikdy nebudou ve všem chápat. A možná ani nemusíme.

Ale mohli bychom se častěji podpořit a komunikovat, čeho si jeden na druhém ceníme. Nebojovat nebo alespoň trochu méně se trefovat do míst, kde to bolí :-) Protože energie, kterou spotřebujeme na vzájemné zraňování, nám pak zatraceně chybí někde jinde. Howgh.