Všichni prochází něčím, o čem nic nevíme..

ani nemůžeme, protože vnitřní svět (zejména u citlivých a empatických lidí, je obrovský) a zkušenosti i pocity jsou nepřenositelné.

Dnešní hyperkorektní doba vyžaduje pro „úspěch“ nošení masek, které mají permanentně úsměv na tváři. Žádá si od nás být falešně pozitivní a kdo není, dostane nálepku toho negativního a odmítaného. Naučená pozitivní nálada (o které pan profesor Ptáček mluvil), nám nejspíš může určitým způsobem zlepšit život….ale není to jen jako pilulka, která odstraní viditelné symptomy? Příčina negativních emocí zůstává a vrací se v momentech, kdy to nejméně potřebujeme?

Říct si o pomoc, není pro citlivé a zkušené lidi snadné, protože na druhé straně musí být někdo znalý, důvěryhodný a intuice musí vyhodnotit, že je to bezpečné prostředí.

O to víc, pokud jsou známí. Bezohledný bulvár se chytne čehokoliv a média i lidi prostřednictvím sociálních sítí umí díky maličkosti anulovat roky tvrdé práce…a do té doby úspěšné lidi naprosto zničit.

Nedivme se proto, že můžou z našeho života odcházet nečekaně lidi, kteří jsou silní, ale uvnitř křehcí a citliví. Neznáme jejich démony, jejich soukromý život ani jak těžko se jim v této době žije.

I když potřebují pomoc a řeknou si, tak silným, pracovitým a empatickým lidem málokdo podá pomocnou ruku, protože ho ani nenapadne, že by ji potřeboval….Takový si přece pomůže sám! On to zvládne, opakovaně to přece ve svém životě dokazuje!

Vidím to v náborech, kdy se na mě obrací silní a úspěšní lidé, kteří hledají lidskost a naprostou diskrétnost. Možnost být v bezpečném prostředí, sami sebou…. kolikrát jsem slyšela podobné příběhy: „Jsi skvělý profík, najdeš si práci hned! Aha, ty už jsi 3 měsíce doma? To není možné, dneska firmy volají po kvalitních lidech. Asi děláš málo, nesnažíš se dost….. Cítíte tu kudlu v zádech?! Tu křivdu? Velmi šikovný a do té doby úspěšný člověk se postupně zavře, nebude se příště svěřovat, že se mu nedaří, protože už dost na tom, že se sám neúspěchem neskutečně trápí. Začne o sobě pochybovat a kolotoč se roztáčí…

Proč bolí odchod lidí, které jsme třeba ani osobně neznali (veřejně známé osoby) nebo s nimi neměli ideální vztahy (členové rodiny)? Myslím si, že proto, že to byly určité kotvy a podvědomé jistoty, které rámovaly náš život. A s každým takovým odchodem se cítíme oslabeni….jsme vedeni k tomu, převzít tu zodpovědnost sami za sebe a nehledat berličky venku.

S úctou, laskavostí a respektem k lidem, kteří ani netuší, jak moc nás obohatili – říkejme jim to průběžně, nikdy nevíme, jak dlouho ještě budeme mít šanci jim upřímně poděkovat.

SRDCE NEHASNOU