Za posledních 5 let jsem to byla já, kdo se rozhodoval, jestli nějakou pracovní nabídku přijmout anebo odmítnout. Nebylo by na tom až tak nic divného, pokud bych neměla malé děti a nebyla na rodičovské "dovolené", tj. nespadala bych do kategorie znevýhodněných na  trhu práce.  

DNES SI MŮŽU VYBÍRAT S KÝM A NA JAKÝCH PROJEKTECH BUDU PRACOVAT

Ale nemyslete si, nespadlo mi nic do klína. Život mi připravil hodně zkoušek, které mě přivedly až sem. Několikrát jsem měla na vybranou - mezi cestou jednodušší anebo těžší. Vybírala jsem si ty výzvy a díky tomu jsem se naučila to, co dnes můžu předat vám. 

Všechno začalo už v dětství, kdy mě ponižovali příbuzní. Často jsem slýchala nepříjemné poznámky o mém vzhledu a taky to, že ze mě v životě nic nebude. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu, ale rostl ve mě pocit, že všechny, přesvědčím, jak moc se ve mně mýlili.

Po střední škole jsem (za našetřené peníze z několikaletých brigád) odletěla za přítelem, který studoval v Austrálii angličtinu. Tímto okamžikem se změnil celý můj pohled na život. Fráze "to nejde", pro mě přestala existovat. Po návratu do ČR jsem nastoupila do zaměstnání a našetřila si na studium na vysoké škole ekonomické. Věřila jsem mýtu, že kvalitní vzdělání mi zajistí dobrou práci.  Pro jistotu jsem si zvolila magisterské studium v angličtině a odjela na semestr do Francie.  

NEPOCHYBOVALA JSEM, ŽE ZÍSKÁM VYSNĚNOU PRÁCI NEJPOZDĚJI DO MĚSÍCE

Udělala jsem pro získání práce přece všechno. Posílala jsem vyšperkované životopisy na řadu pozic, kde jsem splňovala požadavky, ale nikdo ani neodepsal.  Cítila jsem se znovu stejně bezmocná, jako v dětství. Tak moc jsem se přece snažila. O to více jsem se na hledání upnula, ale týden od týdne moje sebevědomí rapidně klesalo, byla jsem frustrovaná...

Moje osudová nabídka práce přišla cca po 4 měsících, kdy už jsem téměř na vše rezignovala.     

OCITLA JSEM SE NA DRUHÉM BŘEHU 

Stala se ze mě personalistka se specializací na nábory zaměstnanců. Nejdříve v personální agentuře, později v mezinárodní společnosti a dnes jako externí personalista na volné noze.  Od té doby uteklo více než 10 let a přesto jsem denně v kontaktu s kandidáty, kteří prochází stejnými pocity smutku, bezmoci a frustrace, jako jsem prožívala já. 

Buď za svůj neúspěch obviňují okolí, nebo naopak otáčí svoji zlobu proti sobě. Obojí je špatně. 

Také věřím, že  

Nelíbí se mi, že někteří personalisté jsou orientovaní jenom na obsazení volného pracovního místa, za které získají finanční odměnu. Já vystupuji v roli "partnera" zaměstnanců i zaměstnavatelů. Pokud doporučím do firmy nějakého zájemce o práci, chci, aby jejich vzájemné potřeby a hodnoty souzněly. 

Díky tomu jsou spokojení zaměstnanci (našli dobrou práci, kterou hledali), firmy (našli loajálního zaměstnance) i já (dobré reference dávají smysl mé práci a přináší mi další klienty).  Vzniká tak princip Win-Win-Win, kdy jsme vítězové všichni. 

K ÚSPĚCHU JE TŘEBA MÍT TY SPRÁVNÉ INFORMACE

Jsem přesvědčená, že úspěch ve výběrovém řízení není pouze o kvalitě uchazeče, ale ve hře je spousta dalších faktorů, o kterých se nepíše. Protože jsem hodně citlivá duše, denně naslouchám svým kandidátům a odkrývám jim informace, které jim pomáhají získat zpět svoje sebevědomí a často i ztracenou lidskou důstojnost. 

Nejen, že do své práce vkládám hlavu i srdce, ale vybudovala jsem si dobré jméno a naučila se prezentovat svoji hodnotu. Mými klienty jsou jednotlivci i firmy, pro které jsem partnerem ochotným poradit, najít řešení v dané situaci a hlavně dotáhnout věci do konce. 

Ročně vidím kolem 5 tisíc životopisů a mluvím se stovkami zájemců o práci. Jsem ve své práci úspěšná, protože vím, jaké informace obě strany potřebují, aby dokázali odhadnout, jestli je pro ně perspektivní vzájemně spolupracovat. Všímám si detailů, podle kterých se často podvědomě personalisté rozhodují. 

Věřím proto, že i Vám mám co nabídnout.  

Těší mě, že jste dočetli až sem a budu moc ráda, pokud se budeme potkávat na mém blogu anebo Facebooku.

S úctou Vaše Martina